7.kapitola- Pohroma v Prasinkách

Čas běžel a najednou tu byl první květen. Brumbál se rozhodl, že je to krásný den na návštěvu Prasinek a tak se teď většina studentů chystala do kouzelné vesničky. Jediní, kdo se rozhodl zůstat na hradě, byl, kromě prváků a druháků, Harry, který nevěděl, co by tam dělal, Patric a Ginny. Ti se rozhodli udělat si den jen pro sebe, když bude hrad skoro prázdný.

Poté, co studenti odešli, se Ginny s Patricem usadili na břehu jezera a věnovali se jeden druhému a Harry šel do knihovny, aby udělal úkol na Runy. Jenže měl stále špatný pocit a tak pro jistotu „nevypnul“ telepatii a poslouchal myšlenky lidí ve vesnici, i když mu to bylo krajně nepříjemné, protože ho to jednak vyčerpávalo a navíc mu v cestě stáli Patric s Ginny, takže musel poslouchat i jejich, dost nechutné, myšlenky.

Bylo poledne a Harry už toho měl plné zuby, takže toho chtěl nechat, když zaslechl první vyděšenou myšlenku, která ho přimrazila na místě.

‚SMRTIJEDI!!!‘

Na nic nečekal a rozeběhl se k místu, kde tušil Ginny. Přitom slyšel čím dál víc vyděšených myšlenek. Doběhl k jezeru a spatřil vášnivě líbající se pár.

„Sandy.“zkusil. Nic. „Sandy.“ Zase nic. Přišel k ní a zatřásl jí ramenem. Ginny skoro nevnímala, proto jí ani nepřišlo divné, že s ní Harry baví a jen zamumlala: „Jdi pryč, Sebastiane.“ Harry se na chvíli zarazil. Oni si nikdy neříkali celými jmény. Teď však neměl čas to řešit. Rozeběhl se k okraji pozemků a odtamtud se přemístil na Chirios, kde už o útoku věděli díky kouzelné mapě. Jeho tři učitelé už tam proto stáli oblečeni v pláštích a v rukou měli jejich dva. Když však spatřili, že přibíhá jen Harry, zatvářili se zmateně.

„Kde je Cassie?“zeptala se Angela.

„Má něco důležitějšího na práci.“odvětil jedovatě Harry a jediným mávnutím hůlky si oblékl plášť. Angela, která držela ten Ginnin, na chvíli zaváhala, ale poté ho odhodila na stranu, všichni si natáhli kapuce a poté se přemístili do středu dění. Byla tam veliká převaha Smrtijedů a Harry se jen úzkostně rozhlédl. Hned mávl rukou a všechen oheň zmizel. Mávl znovu a začalo pršet, takže už by se Smrtijedům nemělo podařit znovu oheň založit. A pak začal nelítostný, nevyrovnaný souboj. Harry měl sice tu výhodu, že věděl, co kdo chce udělat, ale proti třiceti Smrtijedům, kteří se na něj vrhli, prostě neměl šanci. Už jich asi deset vyřadil z boje, když do něj narazila první řezací kletba. To ho o trochu zpomalilo a tak se nestihl vyhnout dalším několika kletbám a padl celý zkrvavený k zemi. Smrtijedi se zatvářili vítězoslavně a chtěli se pustit do dalšího ničení, jenže to už se tam přemístil Fénixův řád v čele s Brumbálem a proto se raději přemístili pryč, následováni svými druhy. Jen co se tak stalo, ozval se zděšený výkřik jedné ze zahalených postav. Ta se také hned na to vrhla k ležící postavě. Byla to Angela, která se snažila nahmatat puls. Nahmatalo ho, ale jen velmi slabě. Hned se s ním proto přemístila do sídla, následována ostatními.

***

Ginny mezitím seděla s Patricem v jedné prázdné učebně. Chtěli si sice užít venku, ale chvíli po tom, co je Harry tak nechutně vyrušil, se z nebe spustil liják, který je donutil jít se skovat dovnitř. Zrovna se smáli nad jednou příhodou, kterou jí Patric vyprávěl, když se najednou zhroutila v návalu náhlé bolesti. Se zděšením si však uvědomila, že to není její bolest, ale bolest někoho jiného, takže to musela být opravdová muka, když prorazila i její pevnou hradbu, kterou se izolovala od cizích pocitů. O chvilinku později se k bolesti přidalo i strašlivé zoufalství někoho dalšího.

„Cassie? Cassie? Co se děje.“zeptal se vystrašeně Patric.

„Je mi špatně.“vydala ze sebe Ginny potichu. Patric ji hned vzal do náručí a běžel na ošetřovnu. Najednou však bolest i zoufalství zmizelo a jí bylo zase dobře.

„Už je to dobrý, Patricu.“řekla a chtěla, aby jí postavil na zem, ale Patric trval na tom, že se jí před chvílí něco stalo a musí se na ni podívat madam Pomfreyová. Když přišli do nemocničního křídla, ošetřovatelka k nim hned přispěchala.

„Co se stalo?“zajímala se.

„Nic. Nic mi není.“snažila se vymluvit Ginny.

„Najednou se zhroutila v křečích k zemi. Po chvíli se narovnala a řekla, že je opět v pořádku.“přerušil jí Patric.

„Dobrá, tak jí tady tedy nechte a opusťte ošetřovnu. Prohlédnu ji.“vykázala ho ven a pak se tázavě podívala na mladou Weasleyovou.

„Víte co vám je?“zajímala se, protože pohled na ni to jasně prozrazoval.

„Vy musíte udržet pacientovo tajemství, že? Takže když vám něco řeknu, nedozví se to ani profesor Brumbál.“

„Ano, tak to je.“

„Já i můj bratr jsme zdědili jednu schopnost po sourozencích. Ta schopnost se dědí z generace na generaci. Pokud se narodí dívka, je z ní empatická, pokud chlapec, je z něj telepat. Já svou schopnost držím izolovanou a ty pocity nevnímám, ale dneska se někomu stalo něco strašného. Takovou bolest jsem nikdy nezažila.“zamumlala a madam Pomfreyová na ni zůstala v šoku zírat. Najednou se však rozrazily dveře a do nich vběhl profesor Brumbál, následován mnoha lidmi, i letícími lehátky.

„Rychle Poppy. Na Prasinky zaútočili Smrtijedi. Je hodně zraněných.“ Madam Pomfreyová se podívala zděšeně na Ginny a ta jí stejnou mincí opětovala. Hned poté však ošetřovatelka odběhla do houfu lidí. Chvilku na to se tam letaxem přemístilo i několik lékouzelníků od Munga, protože na tohle by samotná Poppy nestačila.

 Ginny se nenápadně přitočila k Brumbálovi, který stál stranou, aby se nepletl.

„Pane profesore, je někdo nějak hodně vážně zraněný?“

„Ze studentů, ani z profesorského sboru nikdo. Opět nám přišli na pomoc ti záhadní kouzelníci, poslaní sourozenci z Chiriosu. Bohužel, když jsme se tam přemístili, zrovna jeden z nich padl.“odvětil smutně ředitel. Ginny se na něj vystrašeně podívala. Moc dobře věděla, kdo to byl. Pozdě si totiž vzpomněla na slova, která jim napsal James.

‚V boji jste nejsilnější společně. Sami jste sice mocní, ale jste moc zranitelní.‘

V tu chvíli se otevřeli dveře a do nich vstoupil mistr Eldoster. Na Ginny se ani nepodíval a promluvil na Brumbála.

„Řediteli, před několika minutami přišla zpráva od vychovatelky sourozenců Elendertových, že je nutně potřebují doma. Jejich matka se vážně zranila, a proto za ní s nimi odcestují zpět na Floridu. Ještě neví, kdy se vrátí. Pana Elenderta jsem tam již poslal letaxem, ale slečnu Elendertovou jsem doposud nemohl najít. Takže, s vaším svolením, nyní odvedu i Cassandru.“

„Samozřejmě, samozřejmě. Jen běžte. A doufám, že se vaše matka brzy uzdraví. Kdyby tomu tak však nebylo, klidně vám mohu zařídit jiný termín zkoušek OVCE.“přikývl profesor a Ginny se tedy hned vydala za mistrem pryč.

„Já, měla bych se asi rozloučit s Patricem. Pokud jsem to správně pochopila, tak se už do Bradavic nevrátíme.“zamumlala. Mistr Eldoster se prudce zastavil a otočil se na ni.

„Pokud vám to nedošlo, tak vám umírá matka, slečno Elendertová, a vy se chcete loučit?“zajímal se ledovým hlasem.

„Ne… Myslím, že mu později pošlu dopis.“odvětila tiše a mistr bez dalších slov pokračoval v cestě.

„Kufry jsem vám již sbalil, stejně jako vašemu bratrovi. Pošlu je za vámi. Teď běžte.“řekl, když dorazili do jeho kabinetu. Ginny přikývla, vzala si nabízený pršek a vstoupila do zelených plamenů. O chvilinku později už vycházela z krbu na Chiriosu. Nikdo tam na ni však nečekal. Počkala, než se v krbu objevili i jejich kufry, které následně vytáhla a pak už se rozeběhla do Harryho pokoje. Přede dveřmi stál Nicholas a bezradně přecházel z jedné strany na druhou.

„Co mu je?“zeptala se hned vyděšeně. Překvapeně se na ni podíval.

„Teď se zajímáš?“optal se ledově. Ginny se zarazila. Takhle s ní ještě nikdy nemluvil.

„Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Byla jsem tak blbá.“šeptala a po tvářích se jí spustily slzy.

„Zatím nevím, co přesně mu je. Holky od něj nevyšly, co jsme se sem přemístili. Pomáhají jim i Mimi s Puffym svými kouzly. Jediné, co vím, je to, že ho zasáhla spousta kouzel a ztratil hodně krve. Není jisté, že to přežije.“ Po těchto slovech se Ginny svezla na zem a rozbrečela se. Nicholas si k ní přiklekl a objal jí.

„Musíme věřit, ano? Harry je bojovník, on to zvládne.“ Ginny si utřela slzy a přikývla. Pak tam jen tak seděli a čekal.

Asi o hodinu později se otevřely dveře a v nich stála Angela.

„Udělali jsme, co se dalo. Teď už je to opravdu jen na něm. Jenže mám strach, že on se vrátit nebude chtít, protože už mu nic nezbylo.“řekla smutně a odešla.

Po chvíli vyšla i Isabella, smutně se podívala na Ginny a také odkráčela. Mladá Weasleyová se opatrně zvedla a potichu vešla do pokoje. Na posteli tam ležel mrtvolně bledý Harry, ve své pravé podobě. Kdyby neviděla lehké pohyby hrudníku, myslela by si, že nežije. Přišla k němu, posadila se na vyčarované křeslo a chytila ho za ruku. Jen tam tak mlčky seděla a dívala se na něj, když se jí začaly klížit oči a po chvíli jí klesla hlava.

Objevila se na mýtině, kterou moc dobře znala. Zmateně se rozhlédla. Nechápala, co tady dělá. Když v tom uslyšel jí tak známý hlas.

„Nechci se tam vrátit, tati. Co mě tam čeká? Boj, boj a zase boj. A až porazím Voldemorta, tak budu jen tak bloudit životem, potloukat se světem, potřásat všem rukama, rozdávat autogramy a usmívat se. Budu přece Harry Potter, ten kluk co zabil Voldemorta.“

„To sice ano, ale pomysli na to, co se stane, pokud se nevrátíš a Voldemorta nezabiješ. Zemře o mnoho víc lidí. Tví přátelé, blízcí, známí, spolužáci. Ti všichni zemřou, protože budou stále bojovat pro nic, protože ten, kdo je může zachránit, to vzdal!“řekl James a ke konci už zvýšil hlas.

„Já to nevzdal. Tedy zatím ne! Ale už nemám sílu, chápeš? Už nemám sílu jen bojovat a ztrácet všechny své blízké. Ty si nedovedeš představit, jak mě bolelo vidět Siriuse propadnout tím blbým obloukem. Jak jsem trpěl, když mi Ginny řekla, že jsem jí zničil život. A měla pravdu, kruci! Všem jen ničím život!“ Harry teď už ztratil trpělivost.

„Vidíš, co jsi provedla?“ozval se vedle ní Lillyin hlas.

„Co…cože?“

„Harry ztratil vůli žít. Myslí si, že už nemá pro koho. Zklamala jsi mě, víš. Já myslela, že když ti pošlu varování po Moudrém klobouku, dáš si pozor, ale tys to opravdu udělala.“pokračovala Lilly. A v tu chvíli si Ginny vybavila slova, která ji řekl Moudrý klobouk při zařazování.

‚Jednoho dne budete stát na rozcestí. Budete se rozhodovat mezi dvěma chlapci. Radím vám, buďte věrná svému srdci a vydržte. Láska v jednom čase nemá u cestovatelky časem šanci přežít. Pamatujte na má slova. Jsou velice důležitá.‘

„Nechtěla jsem…. Nevěděla jsem…“koktala dívka, ale Lilly krutě pokračovala dál. Ginny si totiž musela uvědomit, co všechno způsobila.

„Nevědomost neomlouvá. Navíc, ty ses to mohla dozvědět. Jen kdybys trochu chtěla. Pocítila bys tu bolest, jakou Harry cítil, tu vypočítavost a absenci lásky u Patrica, jenže ty jsi nechtěla. Víš, ty schopnosti jsme vám nedali jen tak pro zábavu. Dali jsme vám je, abyste je používali, chránili ostatní, i sebe.“

„Jenže mě z té empatie…“

„Bolela hlava? Myslíš, že telepatie je bezbolestná? Harry slyšel spoustu myšlenek. Všech v hradu. Trvalo mu hodně dlouho, než si na to zvyknul, ale vydržel, protože věděl, že ta schopnost je důležitá. Naučil se tu schopnost opět ovládat i v tak velkém davu a zvládnul všechny myšlenky zatlačit do pozadí tak, že je sice slyšel, a kdyby se něco dělo, věděl by o tom, ale nerušilo ho to. Díky telepatii věděl, proč s tebou Patric chodí. To proto ho nenáviděl. Jenže tys mu nevěřila. A to se ti to snažil ukázat tolika různými způsoby. Byla si jako hluchá a slepá.“

„Já vím… A je mi to líto… Vím, že jsem udělala chybu…“rozbrečela se Ginny

„Chybu? Ano. Dá se tomu říkat chyba. Chyba, díky které teď hrozí, že Harry umře a celý svět se ponoří do temnoty. Chyba, před kterou jsem tě varovala a James také. Proč jsi ho alespoň dnes neposlouchala?“

„Myslela jsem si, že mě chce opět jen otravovat.“

„A jsem zase u toho. Kdybys měla empatii v pozoru, cítila bys ten strach z vesnice dávno před tím, než před tebe Harry přišel. A cítila bys i pocity v Harrym.“

„ANO! TO VŠECHNO VÍM!“zakřičela už zoufale.

„EVIDENTNĚ NEVÍŠ! PROTOŽE JEN TAK Z NIČEHO NIC SI SVOU CHYBU NEUVĚDOMÍŠ!! POTŘEBUJEŠ POMOCI, ABYS TU CHYBU JIŽ NIKDY NEOPAKOVALA!“překřičela ji Lilly a Ginny překvapeně zmlkla. Takovouhle ji neznala. Vždy to byla klidná dívka, která vše řešila v klidu.

„Co mám tedy dělat?“zeptala se po chvíli v tichosti.

„Na to budeš muset přijít sama. Ale pospíchej. Nemáš moc času. Nepotrvá dlouho a Harry to úplně vzdá. Takhle se tu s Jamesem hádá už pěkně dlouho. Od té doby, co se zde objevil.“

„Celou dobu?“

„Jo. Tedy, vlastně ne. Střídá se to s…“odmlčela se a podívala na hodinky, které měla na ruce. Asi po půl minutě dokončila větu „… tímhle.“ V tu chvíli se Harry zklidnil a smutně se podíval na svého otce.

„Chci tu s vámi zůstat. Nechci zažít další bolest. Další ztráty.“zašeptal zlomeně.

„Já vím Harry, ale ještě nenastal tvůj čas. Ty máš před sebou ještě spoustu času, než se k nám připojíš. Před tím ještě musíš porazit toho Hadího ksichta, vzít si nějakou dívku, kterou budeš milovat a která bude milovat tebe, mít děti, získat zaměstnání tvých snů a prožít poklidný zbytek života. Myslím, že to je tvůj osud. Sem za námi nemusíš pospíchat, nikam neutečeme. Počkáme tu na tebe, jak dlouho bude třeba, ale věř, že mě i Lilly by strašně mrzelo, kdyby tvůj život měl skončit předčasně.

„Dívku, která mě bude milovat? Poklidný zbytek života?“zeptal se Harry ironicky. Víc už však neslyšela, protože se začala propadat do tmy. Poslední, co zaslechla, byl hlas Lilly.

„Pospíchej Ginny, pospíchej. Čas běží.“

S trhnutím se probudila a zjistila, že sedí v křesle u Harryho postele. Smutně se na chlapce podívala.

„Kdybys jen věděl, jak moc mě mrzí vše, co jsem udělala. Co jsem řekla.“zamumlala a automaticky si začala pohrávat s medailonkem, který ji vysel na krku. Medailonkem, který od něj dostala k Vánocům. Najednou se zarazila. Vybavila si vzkaz, který byl k dárku přiložený.

„Otevře se, až to bude nejvíce potřeba.“zamumlala si pro sebe. „To je teď. Kdy jindy by to mělo být, než teď, když hrozí, že se už nikdy neprobereš?“zeptala se ležícího Harryho. A v tu chvíli pocítila pohyb na krku. Rychle tím směrem chmátla a nahmatala pootevřený přívěsek. Otevřela ho úplně a v tu chvíli strnula. Nad medailonkem se vznášel jakoby hologramový obraz jí a Harryho, v jejich pravých podobách, jak se objímají a smějí. Obraz se po chvíli změnil. Teď viděla lady Elis a sira Felixe, jak dovádějí na pozemcích. Po nějaké době sepřed ní místo sourozenců z Chiriosu na koštěti proháněli Cassandra a Sebastian Elendertovi. Sérii obrazů zakončil výjev Harryho a Ginny v láskyplném, avšak zatím jen sourozeneckém, objetí. Tato fotografie, pokud se tomu tak dá říkat, před ní zůstala a Ginny se po tváři opět pustili slzy. V hlavě jí začal probíhat celý letošní rok, jak hnusně se k Harrymu chovala, když on se jí snažil chránit. Hned když poprvé potkali Patrica, pokusil se zabránit nevyhnutelnému. Ona však raději podlehla kouzlu krásy, než aby věřila někomu, kdo ji nikdy nezklamal. Pak jí několikrát vmetl do tváře, jak je naivní a s jistotou tvrdil, že se spálí. Během prázdniny to nejspíš pomalu vzdával. Začínal ji ignorovat. Ale i přes to všechno to nevzdal. V mysli ji vytanula jedna scéna.

„Tohle bylo první varování. I když já neumím moc dobře kouzlit, je evidentní, že mí přátelé to zvládají a já zase ovládám tohle.“ Hned na to mu vrazil pěstí do břicha.

„Dej ty svoje pracky pryč ze Sandy. Já vím, proč jsi s ní a dobře ti radím. Ublížíš jí, a to co se ti stalo, nebude nic oproti tomu, co se ti stane. Věř tomu, že jsem schopný způsobit ti komplikované zlomeniny, vnitřní zranění, trvalé postižení a dokonce i smrt, během několika vteřin. Pamatuj si to dobře. Já budu Sandy chránit pořád. I když ona nebude chtít. Takže nezapomeň. Zraníš jí a já zraním tebe“řekl ještě výhružně a pak zmizel v jiné chodbě.

‚Já budu Sandy chránit pořád… Pořád…‘zněla Ginny jeho slova v hlavě. Hned je nahradila další Harryho slova.

„Řekněme, že když ty jsi slepá, musí někdo něco udělat. Ochránit tě před bolestí.“

„Tolik mě to mrzí Harry. Neuvědomila jsem si… Nedošlo mi, co všechno způsobím. Ale kdybych dostala možnost, vzala bych všechno zpět. Byla jsem tak blbá, tak slepá, když jsem to neviděla. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že bych k tobě mohla přestat cítit to, co cítím. To co jsem řekla, jsem vážně nemyslela. Jsem ráda, že jsem tě potkala a denně děkuji Merlinovi, že ses stal bráchovým nejlepším přítelem. Protože kdyby se tak nestalo, nikdy bych neměla šanci poznat, jak jsi úžasný. Miluju tě Harry.“šeptala k němu. Potom se nad něj nahnula a políbila ho na tvář. A v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Ucítila totiž lehký stisk ruky. Té ruky, kterou měla vloženou v Harryho dlani.

„Harry?“zeptala se nejistě. Ticho, které však nic neznamenalo.

„MIMI!“vykřikla. Hned se u ní objevila její osobní skřítka.

„Dojdi prosím hned pro Angelu nebo Isu. Řekni jim, že se Harry pohnul.“ Mimi se zatvářila překvapeně a radostně. Okamžitě zmizela. O pár vteřin později se však opět vrátila, tentokrát i s oběma ženami. Ty se hned jaly prohlížení chlapce, ležícího na posteli. Po chvíli se překvapeně podívali na mladou Weasleyovou.

„Co jsi udělala?“zeptala se Angela.

„Cože? Proč? Přitížilo se mu?“zatvářila se Ginny vyděšeně.

„Právě naopak. Z toho komatu, ve kterém byl, se probudil. Teď je v bezvědomí, protože jeho tělo ještě není připravené se probudit, ale je jisté, že přežije.“vysvětlila Isabella s úsměvem.

Ginny na ni zůstala vykuleně zírat.

„Opravdu? No to je úžasné.“

„Ano, ale stále ještě nevíme, kdy se probere. Měla by sis jít lehnout. Já u něj zůstanu. Byla jsi tu celou noc i celý včerejšek.“rozhodla Angela.

„Tak dlouho?“podivila se Ginny „Ani si to nevybavuju. Většinu sem prospala.“zamumlala a znovu se ustaraně podívala na Harryho.

„Tak se běž teď pořádně najíst a pak si lehni. Když nastane nějaké změna, zbudíme tě.“ Dívka stála ještě chvíli nerozhodně, pak však přikývla a zmizela za dveřmi.

„Přeci jen je to ta Ginny, kterou známe. Jen měla slabší období.“usmála se Isabella na Angelu, která přikývla. Poté se usadily do křesel, každá z jedné strany postele.

                                            Předchozí | Další