Jen taková krátká ochutnávka, dost podobná původnímu. Rozjíždět se to začne až časem. :)
PROLOG
Prohrál… To si uvědomil už dávno. Ve
chvíli kdy je uviděl, věděl, že už nemá pro co bojovat a tím pádem že prohrál.
A zklamal. Je. Sebe. Celý svět. Všechny, kdo věřili, že HO porazí. Že zachrání
svět. Že JE zachrání. Jenže už nebylo žádné JE. Pro něj ne. Protože všichni,
které to JE obsahovalo, leželi kousek od něj. Mrtví. Ale on se k nim už
brzy připojí. Omluví se jim. Bude prosit o odpuštění a oni se snad smilují.
Pohled mu padl na jeho nejlepšího přítele. Těsně před tím než umřel, než ho chladnokrevně
zabili, mu pohlédl do očí a řekl, že to není jeho chyba. Ale on mu nevěřil.
Věděl, že za to může on. Nebyl dost dobrý. Nebyl dost rychlý. Byl slabý.
Přesunul pohled na svou sestru. Tedy, ve skutečnosti sourozenci nebyli, ale oni
se tak brali. Hlavně poté, co jí zabili rodiče. Tehdy mu poprvé řekla, že je
jako její bratr. A on jí zklamal. Nedokázal jí ochránit.
Pomalu přesunul pohled na tu, kterou
tolik miloval. Na dívku, která ukradla jeho srdce už dávno, a on si to přitom
uvědomil tak pozdě. O své lásce jí řekl pár vteřin před tím, než je napadli.
Nestihla mu odpovědět. Nevěděl, jestli byl jeho cit opětovaný, nebo zda jí
přestalo bavit na něj čekat. Nevěděl a bál se, že už se to ani nikdy nedozví.
Znovu se podíval na svého protivníka.
Nenáviděl ho. Od svých jedenácti let ho nenáviděl. Za to, že mu zabil rodiče.
Že ho připravil o kmotra. O učitele a rádce. O všechny jeho milované… Ale teď
doufal, že mu prokáže tu službu a zabije ho rychle.
A ON to evidentně věděl. Zákeřně se
usmál. Dělal mu ze života peklo od toho dne, kdy se narodil. Proto se rozhodl
si svůj triumf užít. Ponížit ho před tím, než ho zabije.
„Tak slabý… Vsadím se, že jediné, po čem
teď toužíš, je to, abych tě zabil. A já to opravdu udělám. Ale nejdřív… Byli
jsme soupeři tak dlouho. Myslím, že bychom se mohli rozloučit opět jako
soupeři. V souboji.“
Chlapec, který čekal, a doufal, že
v okamžiku, kdy starší muž otevře pusu, bude mrtvý, se na něj překvapeně a
nechápavě podíval.
„No tak. Vstávej! Vezmi svou
hůlku!“zakřičel na něj černokněžník a mladík zmateně poslechl. Přemýšlel, co
použít za kouzlo, protože mu bylo jasné, že víc než jedno nezvládne. Nebyl dost
silný. Jaké kouzlo mu zajistí rychlou smrt? Takové, které jeho protivníka
poníží a on ho dube chtít hned ukončit.
„Rictusemrpa!!“ V tu chvíli se
ozval smích, který ještě nikdy nikdo neslyšel. Alespoň ne z těchto úst. A
majitel těchto úst ani neměl v plánu, aby ho někdo slyšel. Naštvaný a
rozhodnutý to konečně dokončit pozvedl svou hůlku a stále se smějící vyřkl tu
osudovu kletbu.
